first part of logo 'Máš' first part of logo 'umělecké' first part of logo 'střevo' first part of logo '?'
PL CZ EN SK HU DE

Přes léto zrušíme vstupné

Marka Pokorného na pozici ředitele Moravské galerie nahradil Jan Press. Dokáže překročit stín svého bývalého nadřízeného, uspět při vyjednávání o státní podpoře a více se zapojit do brněnského veřejného prostoru?

Rozhovor s novým ředitelem Moravské galerie

Do funkce ředitele Moravské galerie jste nastoupil  k prvnímu dubnu a vystřídal jste tak téměř po deseti letech Marka Pokorného. Výběrové řízení bylo poměrně dost kritizováno, především samotnými pracovníky galerie. Jak jste ho prožíval vy osobně? Vnímáte ho jako dostatečně transparentní?

Výběrové řízení bylo otevřeno všem: o místo ředitele se mohl ucházet každý, kdo chtěl. Za svého působení v Moravské galerii jsem ji mohl poznat po stránce provozně-ekonomické, programové, odborné i personální. V okamžiku, kdy se Marek Pokorný rozhodl skončit, tak jsem výběrové řízení na pozici ředitele vnímal jako přirozenou výzvu pro mé další působení v této instituci.

Za sebe můžu s čistým svědomím říct, ze jsem jediný náznak netransparentnosti nezaznamenal, s nikým jsem se před výběrovým řízením a ani v jeho průběhu nesešel, ani nikde neloboval a stejně tak jsem nebyl vystaven žádnému nátlaku. Výběrové řízeni bylo otevřené pro nejširší spektrum zájemců, dalo se tak očekávat, že se zde mohou setkat dva extrémy – respektovaný odborník bez manažerských schopností a úspěšný businessman z nějaké známé společnosti bez znalosti fungování muzea umění. To, že byl vybrán kandidát z Moravské galerie, je zárukou kontinuity a určitě i dobrou zprávou –  Moravská galerie má v sobe dostatečný potenciál, který je možný přetavit do dlouhodobé vize.

 

Je veřejným tajemstvím, že vaši kandidaturu podporoval právě Marek Pokorný. Jak si vysvětlujete vlnu nevole, kterou vaše zvolení (a málo průhledný způsob volby) vyvolalo u některých zaměstnanců galerie (řada zaměstnanců MG podepsala petici „Za nový konkurz na ředitele Moravské galerie v Brně”)? Je za tím jen snaha o větší transparentnost výběrového řízení nebo (otevřeně nedeklarovaná) kritika vaší osoby?

Moji kritici mají pravdu v tom, že jsem po celou dobu byl loajální ke svému zaměstnavateli, přitom jsem však řadu rozhodnutí dokázal ovlivnit a prosadit. Pro mě je zcela podstatné vidět fungovaní Moravské galerie v souvislostech a u petice se ukázalo, že řada petententů sledovala zcela odlišné, individuální cíle. Někdo si chtěl dělat vlastní projekty, jinému se nelíbil způsob vypsání výběrového řízení, jiný skutečně nepřímo kritizoval předchozí řízení Moravské galerie, další se obával změn, které jsou nezbytné pro nastartování nové střednědobé koncepce, jiný mi prostě nevěřil nebo jen záviděl. Uvědomil jsem si, jak křehké jsou vztahy mezi lidmi a jak rychle se šíří negativní zprávy. Do určité míry petice fungovala jako hromosvod pro průchod nahromaděných frustrací. Velmi jsem si vážil postojů těch, kteří se nenechali strhnout, ale i těch, kteří si uvědomili, že anonymní forma veřejného protestu není správné řešení, když se dá o věcech mluvit přímo. Za tím vším jsem udělal tlustou čáru a s těmi, kdo chtějí, začínáme společně znovu.

 

Z vašeho projektu, se kterým jste se do výběrového řízení přihlásil, vyplývá, že budete pokračovat ve stěžejních projektech, které nastartoval váš předchůdce. Pokorný se v nedávném rozhovoru vyjádřil o svém působení jako o snaze „udělat ve všech sférách standardně fungující muzeum“ a ve výsledku nepřikládat žádné oblasti přednost. Budete pokračovat i v této, leckdy kritizované, politice, nebo nabídnete přece jen razantnější způsob práce?

Ve stěžejních projektech, které nastartoval Marek Pokorný, budu pokračovat jednak proto, že jsem se na jejich výběru již výrazně podílel, ale také protože posouvají těžiště od externích kurátorů k projektům interních kurátorů. Projekty budou řešeny v širších týmech, čímž bude zaručena dostatečná otevřenost i sebereflexe. Způsob fungovaní uvnitř galerie se výrazně promění, protože chci posílit kompetence, ale i odpovědnosti vedoucích pracovníků.

 

Jaká slabá místa nacházíte ve strategii Moravské galerie? Jste spokojený se současným stavem využití galerijních budov nebo s vytížením a prací vlastních kurátorů?

Marek Pokorný nechal řadu rozhodnutí na budoucím řediteli. Prostor pro inovace je velký a týká se jak využití hlavních budov, tak práce kurátorů. Něco se dá vyřešit okamžitě a jednoduše, jenom proto, ze se na to podívá někdo jiný novýma očima. Jiné záměry budou předmětem střednědobé koncepce.

Pro příklad prvních změn mohu uvést fakt, že o Muzejní noci otevíráme Místodržitelský palác veřejnosti, nevýstavním aktivitám, nebo že nyní připravuji organizační změnu, abych kurátorům vytvořil lepší podmínky pro realizaci vlastních výstav. Z dlouhodobějšího pohledu si hodně slibuji od kurátorů Uměleckoprůmyslového muzea. Výstava Tiché revoluce uvnitř ornamentu externí kurátorky Lady Hubatové-Vackové ukázala atraktivitu užitého umění. Věřím, ze když se nám podaří výstavně více propojit sbírky užitého umění se současným designem, tak se nám odmění nejen návštěvníci, ale budou se nám i lépe získávat finanční zdroje v privátním sektoru. To stejné může i platit o proměně parametrů Bienále grafického designu.

 

Moravská galerie je závislá především na státní finanční podpoře. Pokud má dojít k debatě (např. o navýšení této podpory), je nutné vstoupit do politického prostoru. Pro ředitele takovéto instituce se to zdá být naprosto nezbytné. Jak jste na tento fakt připravený a jakou strategii pro případná jednání chystáte?

Do tohoto prostoru samozřejmě chci proniknout a myslím, že jsem již učinil kroky, které signalizují změnu. Předně je to způsob využití Místodržitelského paláce, jeho otevření pro aktivity spojené s životem ve městě, do něhož mohou vstupovat různé neziskové organizace. Tím přímo podporujeme živou kulturu, jelikož vytváříme podmínky pro její realizaci. Od tohoto přístupu se rovněž odvine jednání o finanční podpoře. Společně se zřizovatelem hledáme také vhodný model financování rekonstrukce Místodržitelského paláce. Rekonstrukci za čtyři sta milionů korun nelze ze státního rozpočtu financovat v horizontu dvou let, je třeba to rozložit do delšího termínu.

 

V jistém smyslu mi u Moravské galerie schází větší zapojení do veřejného prostoru samotného Brna. Myslím tím angažmá v diskusích o společenských, sociálních i kulturních problémech. Domníváte se, že má galerie stát spíše stranou a nechat to na místních organizacích, nebo se do nich výrazněji zapojíte? Může se galerie stát v budoucnu i jakýmsi arbitrem, který se jasně vyjadřuje k těmto problémům?

I když příspěvek dostáváme ze státních prostředků, převážnou část kulturních služeb poskytujeme v prostoru Brna, proto nemůžeme stát bokem lokálních sociálních a kulturních problémů. Zapojení se do městského prostoru můžeme vnímat ve dvou rovinách. Marek Pokorný prošlapal cestu na kraj i na město a zajistil podporu pro jednotlivé projekty, mluvil s regionálními politiky o kulturní politice. Za sebe bych chtěl více akcentovat skutečnost, že Moravská galerie sídlí v Brně a tím na sebe bere i určitou spoluodpovědnost za kulturní rámec města. Připravujeme kampaň, kterou o tom chceme vyslat signál. Myslím, že programovým nastavením můžeme ovlivnit to, zda se prostor muzea umění a s ním historické centrum města stane místem pro setkání a trávení času. Do této kampaně by mohly být postupně zapojeny kavárny a některé městské příspěvkové organizace.

 

Moravská galerie sídlí na křižovatce mezi Prahou, Bratislavou a Vídní. Zdá se mi tento fakt málo využitý, nedochází k výraznější spolupráci s galeriemi v těchto městech. Mohl by možná existovat společný informační systém, konkrétnější spolupráce na projektech – podobných aktivit by se jistě objevila spousta. Souhlasíte?

S různými muzejními institucemi ve všech zmiňovaných městech pochopitelně spolupracujeme. Vždy však záleží na daných podmínkách a příležitostech. Určitě by veřejná deklarace společných zájmů s těmito institucemi hrála svou důležitou roli pro jednání i na jiných úrovních. Domnívám se, že si vzájemně nemůžeme konkurovat, naopak, spolupráce je v současných ekonomických podmínkách pro životaschopnost jednotlivých institucí nezbytná.

 

Jak vnímáte současný vývoj ve státních galeriích ve světě? Nacházíte nějaké zajímavé aspekty jejich fungování, které budete chtít do galerie začlenit? Mám na mysli např. větší zapojení veřejnosti do chování a podoby instituce, tendenci rozšiřovat tradiční galerijní prostor o nové aktivity, ale i snahu nabízet více možností volného vstupu, nebo placený vstup dokonce zcela odstranit?

Skoro všechna světová muzea se musela a musí vypořádávat s ekonomickou krizí. Přestože neexistuje jednotný recept na úspěch, jsou známé strategie světových muzeí, které mohou změnit optiku nazírání veřejnosti na dotyčnou instituci. Předně jde o odstranění některých překážek a vstupné ve stálých expozicích mezi ně rozhodně patří. Rozhodli jsme se přes léto zrušit vstupné do stálých expozic.

 

To je potěšující informace. Zapadá podle vás současná podoba MG do představy o moderní galerijní instituci pro 21. století?

Na tuhle odpověď si prosím ještě počkejme.

 

Jan Press (nar. 1976) nastoupil do Moravské galerie v roce 2008 na pozici projektového manažera, od roku 2010-2012 působil jako vedoucí sbírek a v loňském roce zastával funkci vedoucího odboru ekonomiky a provozu MG. Místo ředitele převzal po Marku Pokorném, který ke 30. listopadu 2012 na vlastní žádost působení v MG po osmi letech ukončil. Press vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně muzeologii a dějiny umění. Před nástupem do Moravské galerie působil v brněnském Diecézním muzeu.

(publikováno na artalk.cz, 2013)

Jak kultivovat galerii

Jmenování Jiřího Fajta do čela Národní galerie provázely rozporuplné reakce od části odborné obce. Mluvili jsme o postojích zaměstnanců, nedostatečné komunikaci instituce s veřejností či o plánovaném vstupu zdarma. Jiří Fajt nastupuje do čela Národní galerie 1.1 2014.

Rozhovor s ředitelem přední české umělecké instituce

S rozhovorem jsem váhal kvůli situaci po odvolání ministryně Hanákové a příchodu Jiřího Balvína. Ten se nakonec rozhodl vaši volbu znovu nezpochybnit. Jak vnímáte situaci, kdy může ministr bez zásadního důvodu odvolat ředitele Národního divadla nebo Národní galerie?

Je to samozřejmě špatně. Není přijatelné, aby politika tímto způsobem intervenovala do odborných institucí. Nejvhodnějším řešením je transformace příspěvkových organizací na instituce veřejné služby, o čemž se v Čechách hovoří již od devadesátých let. Musíme ale konečně přestat mluvit, je nutné podniknout naprosto konkrétní kroky, které tuto změnu nastolíVeřejnoprávní instituce mají jasný systém řízení se správní radou s významnými pravomocemi, která dokáže eliminovat nahodilé a nekoncepční zásahy do řízení a činnosti odborných, v našem případě kulturních organizací.

Současný systém příspěvkových organizací má však další limity, kromě jiných i ekonomické povahy, projevující se např. v omezených možnostech odměňování zaměstnanců. Předepisované tarifní platy poskytují nedostatečný prostor pro motivaci a prakticky brání tomu, aby mimořádný pracovní výkon byl odpovídajícím způsobem finančně hodnocen.

 

Když jsme u těch zaměstnanců – během posledního roku nastoupili noví ředitelé do Galerie hlavního města Prahy i do Moravské galerie. Oba se setkali s určitou vlnou nevole od řadových zaměstnanců, odborů apod., někdy ještě podporovanou reakcemi zvenčí. Podobná odezva doprovází i vaše jmenování.

Situace ve sbírkových institucích je velmi specifická. Působí tam lidé, kteří své povolání mají rádi, nemají z toho ale žádné velké materiální výhody,jsou špatně placeni. Možná o to více však do své práce investují citově. Jakákoliv výměna ve vedení jejich instituce je pak vnímána jako stav ohrožení a doprovázena značným neklidem. S tím se musí počítat. I když se reálie v každé galerii liší, těmto obranným reakcím je společná snaha zachovat status quo, který pro zaměstnance představuje záruku, že si zachovají svoje pozice a tolik zdůrazňovaný „klid pro práci“. Každá změna na vedoucím postu s sebou přináší změny uvnitř instituce, to je logické. Ty ale přece nejsou vedeny snahou uškodit zaměstnancůmSpíše naopak. A co se týká zmíněných galerií, jejich současný vývoj jen dokazuje, že se negativní prognózy nenaplnily, novému vedení se podařilo zaměstnance uklidnit a znovu motivovat.

 

Jak vnímáte současný stav Národní galerie a změny, které se tam odehrávaly v posledním desetiletí. Co se vám na ní líbí a s čím se neztotožňujete?

V některých objektech Národní galerie jsem nebyl pěknou řádku let. Když dnes z časového odstupu ty objekty navštěvuji, jsem mnohdy jejich stavem překvapen, ba někdy mě doslova přepadá smutek. Podívejte se třeba na palác Kinských nebo Veletržní palác – obrovský potenciál těchto domů není vůbec využit! A přitom jde o významné architektonické památky na exponovaných lokalitách. Návstěvníka ale nejspíše zaujmou svou rozpačitou prázdnotou. Hodně postrádám i estetickou kultivovanost prostředí. Národní galerie přece musí jít příkladem v tom, jak zacházet s vnitřním i vnějším prostorem, je normotvornou institucí v otázkách vizuální prezentace. Pokud chcete navštívit palác Kinských, musíte se hned v průjezdu vyhnout stojanům s informací o aktuální ceně piva v přilehlém Sportbaru a reklamou na akvárium sladkovodních ryb. A to nemám skutečně nic proti rybám, sám je někdy chytám, nicméně v paláci Kinských bych přece jenom očekával jinou nabídku… Pokud tedy má NG naplňovat svou kultivační roli, pak musí jít sama příkladem – a to se dnes rozhodně neděje.

 

Při debatách o změnách v NG posloucháme, že jde o „sbírkotvornou instituci“, což dlouhodobě naplňuje, a na vše ostatní nejsou peníze. Další debaty o proměnách galerie a jejího vnímání u veřejnosti tím většinou končí. Jako kdyby bylo jedno, jestli se na díla do galerie vůbec chodí někdo dívat nebo zda ještě vůbec zůstává výtvarné umění zásadní součástí našich životů.

Pro Národní galerii a sbírkové instituce obecně je shromažďování a prezentování uměleckých děl naprostou samozřejmostí. To je jako bychom se bavili o tom, že dům musí mít střechu a stěny, aby do něj nepršelo. Musí mít ale také nějaký obsah.A ten musí být srozumitelný a atraktivní, protože jenom to opravňuje existenci onoho domu. Galerie má zajímavé sbírky, využívá pozoruhodné historické objekty na centrálních místech historické Prahy. To, co mi chybí, je ale ofenzivní a kreativní komunikace s veřejností. Chybí např. výraznější propojení jinak kvalitních lektorských programů s ostatními segmenty PR, marketingu, postrádám prostě koncentrované posilování „image“ galerie. V objektech Národní galerie dnes sotva najdeme útulnou kavárnu, běžný návštěvník nebude nijak unešen ani úrovní galerijních obchodů a o tom, že galerie má pozoruhodnou knihovnu ve Štenberském paláci ví sotva odborná veřejnost. Neexistují čítárny, dětské koutky se krčí v odlehlých prostorách, schází velkorysejší zázemí pro edukativní a zážitkové programy. Národní galerie se musí stát otevřenou a přátelskou institucí, což nepovažuji za frázi. Současné muzejní instituce už zdaleka nejsou pouze místy, kde se vystavují obrazy, ale proměnily se v široké komunikační platformy pro všechny věkové kategorie. Stávají se místy, kam se chodí i na koncerty, divadlo malých forem či klubové filmy. K tomuto vnímání role muzeí umění ve společnosti 21. století se musí mnohem jasněji přihlásit i Národní galerie.

 

Nenamítne hned každý, že na to nejsou peníze?

To je argument, který slyšíme pořád. Ano, NG je ve srovnání s podobnými institucemi v zahraničí podfinancovaná. K analytičtějšímu komentáři mi však chybějí ekonomické informace, které se mi teprve teď začínají scházet. Samozřejmě, všechno stojí peníze, ale ne všechno je pouze o nich. Někdy stačí dobrý nápad, který dokáže tým angažovaných lidí realizovat. A pokud jde o financování, už nyní se mi ozývají významní partneři, kteří mají zájem o spolupráci s NG.. Ukazuje se tak, že jsou lidé, kteří očekávají zásadní změny a jsou také ochotni se na nich podílet. To ale neznamená, že by stát neměl zásadně změnit přístup k financování kulturních institucí. I o tom hovořím se státní administrativou a politickou reprezentací. A pevně věřím, že společně dosáhneme zásadního zlepšení.

 

Jaká bude výstavní dramaturgie pod vaším vedením? Přivedete si nový tým spolupracovníků? Máme očekávat vašimi kritiky předpokládané nákladné výstavy, nebo dáte prostor i osobnostem kurátorů a jejich vizím?

Každý ředitel si vždy vytváří tým svých nejbližších spolupracovníků, který poskládá jak z lidí, kteří již v instituci pracují, tak i nově přizvaných. To udělám také.  Z hlediska programového se domnívám, že Národní galerie potřebuje „otevřít okna“. Významné fenomény českých dějin umění je zapotřebí propojovat a srovnávat se zahraničím. Tak např. významné osobnosti českého umění budeme představovat ve středoevropských a evropských souvislostech a nejen omezeně jako součást českého prostoru. Proto bude zapotřebí mobilizovat přední badatele nejen z Čech, ale z celého světa. Dramaturgické těžiště bude spočívat nejen v tradici starých mistrů, v 19. století a klasické moderně počátku 20. století, samozřejmě velký důraz budeme klást i na současnou tvorbu. Výstavní strategie Národní galerie se bude muset řídit dvěma směry. Tím prvním budou klasické typy badatelsky pečlivě připravených výstav, jejichž příprava může trvat i několik let. Za druhé bude třeba mít paralelní výstavní linii, která bude schopna spontánně reagovat na nejsoučasnější umělecké trendy a prezentovat aktuální umělce. Pokud jde o konkrétní témata, Národní galerie má za povinnost představovat nejvýraznější umělecké tendence a fenomény, zároveň se ale nedomnívám, že by se měla omezovat pouze na ty „ryze“ české. Praha by se měla stát vyhledávanou destinací velkých mezinárodních výstavních projektů, které by měly v ideálním případě vznikat za aktivní účasti kurátorů NG, některé výstavní „blockbustery“ lze pochopitelně i přebírat. Praha a Česká republika má nezanedbatelný návštěvnický potenciál, který zatím zůstává nevyužitý. A jeho mobilizace bude naším úkolem.

 

Současnou Národní galerii asi nelze srovnávat třeba s obdobnými provozy v Berlíně nebo Vídni. Mohl byste ji ale srovnat se situací Slovenské národní galerie nebo Moravské galerie. Obě do jisté míry dokázaly přilákat návštěvníky a prezentovat galerii novými způsoby.

Souhlasím. To, co se daří Alexandře Kusé v Slovenské národní galerii přes ty obrovské problémy s rekonstrukcí budovy bratislavské galerie je pozoruhodné. Pracuje s mladým týmem, který instituci nevnímá jako „kamennou“, ale snaží se vystupovat i mimo ni a oslovovat aktivně veřejnost. Také tímto způsobem lze dát ostatně politikům najevo, že podobné sbírkové instituce jsou pro společnost naprosto nepostradatelné. Jsou to přece místa, která spoluvytvářejí tak důležitou paměť národa, a to i tím, že podporují jeho současnou výtvarnou kulturu. Proto je pro ně životně důležitá např. systémová podpora akvizičních programů. Galerie musí sbírat aktuální umění, jeho prostřednictvím naší dobu mapuje a uchovává její stopy budoucím generacím.

Dosud ne zcela obvyklé přístupy zvolilo i nové vedení Moravské galerie, které vnímá slabou návštěvnost dlouhodobých expozic a snaží se tento problém řešit volným vstupným či zpřístupňováním dosud veřejnosti uzavřených prostor. A je vlastně jedno, zda návštěvníci přijdou na kávu nebo na výstavu. Smysl totiž muzea dávají tehdy, mají-li navštěvníky. A ti se mohou přijít potěšit se svým obrazem, poučit na přednášce, anebo jen pobavit s přáteli.

 

Slovenská národní galerie i Moravská galerie zkouší nabízet volný vstup – zatím v omezené míře, v několika evropských galeriích se jedná již o dlouholetý trend. Nezasloužili by si i naši obyvatelé chodit do své Národní galerie zdarma?

Myslím si, že je to skutečně důležité. Zásadně se tak změní vztah veřejnosti ke galerii. Institut dobrovolného vstupného umožňuje zajít se podívat na „svého“ van Gogha nebo „svého“ Muncha bez ohledu na to, jestli musím počítat, zda si za cenu vstupného raději nekoupím jídlo na víkend. Samozřejmě o příjmy ze vstupného bude rozpočet galerie chudší, není ale možné vše redukovat pouze na monetární schéma. Všechna veřejná muzea ve Velké Británii a Spojených státech fungují na základě dobrovolného vstupného. Tam si totiž politická reprezentace už dávno uvědomila, že investice do občanů, do jejich vzdělávání a kultivovanosti se v dlouhodobém horizontu vždy vyplácí. Kontakt s uměním osvobozuje, kontaktem s uměním se učíme poznávat jiné kultury a návyky. Jedině tak dokážeme vytvořit otevřenou a morální společnost stavějící na principech vzájemného pochopení a mezilidské tolerance.

 

Jiří Fajt (nar. 1960) je historikem umění a bývalým ředitelem Sbírek starého umění Národní galerie. Přednáší na univerzitě v Berlíně a Praze. Je autorem řady dlouhodobých expozic a krátkodobých výstav, např. Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. (Praha, Anežský klášter, 1997-1998), Karel IV., císař z boží milosti (New York – Praha, Pražský hrad, 2005-2006), Europa Jagellonica 1386-1572 (Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora – Varšava, 2012 – Postupim 2013). Zúčastnil se dvou výběrových řízení na místo generálního ředitele Národní galerie v letech 2010 a 2011. V dubnu 2010 jej výběrová komise doporučila, ale nastupující ministr Jiří Besser vyhlásil nové výběrové řízení, na jehož základě byl do čela instituce jmenován ekonom Vladimír Rösel. Fajta jmenovala až ministryně v demisi Alena Hanáková v květnu 2013.

(publikováno v A2, 2013)

Není čas věnovat se jménům

Jak vypadá výuka výtvarné výchovy na prestižním soukromém gymnáziu? Kolik času věnují obětují školy  výuce tohoto předmětu? A není právě zde „zakopaný pes“ malého zájmu  veřejnosti o oblast výtvarného umění?

Rozhovor s umělkyní a autorskou pedagožkou Petrou Pětiletou

Jak vypadá výuka výtvarné výchovy na prestižním soukromém gymnáziu, kde učíš?

Jde o osmileté gymnázium, které není vysloveně humanitně založené. Pro studenty vyššího gymnázia dokonce není předmět výtvarná výchova povinný, mohou si vybrat mezi hudební a výtvarnou výchovou.

To tedy znamená, že když si vyberu „hudební výchovu“, tak se během studia na gymnáziu nemusím s výtvarným uměním vůbec potkat?

No, nemusíš.  Ale ten zájem o výtvarku u nás je. Často je to tak, že se studenti musí rozdělit a jít třeba na hudebku povinně. Větší polovina chodí na výtvarku. Měli jsme v minulosti také volitelný předmět „výtvarný seminář“. I když o něj byl docela zájem, zrušili ho. Budeme usilovat, aby se zase vrátil. Studenti v něm měli možnost více se individuálně rozvíjet.

Jak přesně vypadá výuka? Pracuješ podle osnov, podle nějakých doporučených materiálů?

Něco jako osnovy si připravujeme sami, dostáváme materiály, kde jsou okruhy témat. Liší se podle věku studentů, u těch starších jsou okruhy volnější. Jde o témata typu identita, osobnost, civilizace apod., z nich se pak rozvíjí projekt, na kterém pracujeme během školního roku.

Může ti někdo zasahovat do výběru témat, třeba vedení školy?

Tak to samozřejmě může. Ale zatím nám věří, zatím se to to nestalo. Maximálně jde o připomínky, co můžeme vystavit, hledáme hranice, co ještě snese školní prostředí a co už ne.

Jaký máte prostor navštěvovat výstavy, chodit do galerií na nějaké akce spojené s výtvarným uměním během školního roku?

Prostor by byl, ale naše škola je mimo centrum, doprava to hodně komplikuje. Minimálně jednou za půl roku, někdy i dvakrát se ven dostaneme. I na úkor dalších předmětů.

O kolika hodinách výtvarné výchovy na gymnáziu se vlastně bavíme?

Dvě hodiny týdně.  Tedy jedna dvouhodinovka.

Za dvě hodiny týdně toho asi moc nestihneš. Můžeš třeba trvat na nějaké úrovni vzdělání nebo vznikajících prací?

Když by studenty člověk jen tak nechal něco vytvářet, nic po nich nechtěl, tak z toho nakonec nic nebude. Je potřeba o všem mluvit, o tom jak postupovat dál, jak společně zvedat jejich úroveň. Vycházíme z toho, co si už vyzkoušeli a podle toho postupujeme, zdokonalují se v tom, na čem dlouhodoběji pracují.

Vždycky jsem vnímal velkou příležitost ve spojení s jinými předměty.

Rozhodně, pro projektové vyučování je výtvarka výborná. Jednak si studenti budují imaginární paměť, jakési myšlení v obrazech. U nás ve škole se to docela dělá, řada předmětů využívá výtvarné přístupy, například biologie, dějepis, zeměpis. Zajímá je vizuální ztvárnění různé problematiky. Dobré na tom je i to, že je výsledek „vidět“, že nejde jen o abstraktní informace a myšlenky, ale že něco konkrétně vzniká. V tom je výtvarka silná i prakticky.

Co si myslíš o tom, že studentům chybí často i základní historický rozhled.  Souhlasíš, že je pak těžké je získat pro současné umění, když nevědí, z čeho vychází, na co navazuje?

V tercii, což je na ně možná brzy, učíme dějiny umění, kdy mají v „kostce“ pochopit celý vývoj umění. Od pravěku až po konceptualismus za jeden školní rok, asi sedmdesát vyučovacích hodin. Takže to nějak prolétneme, učíme se to spíš pomocí tvorby. Způsob frontální výuky (učitel pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti, pozn. autora), už vůbec nefunguje. Studenti prostě dobře vědí, že informace jsou všude dostupné. Už si nehodlají pamatovat to, co jsme si mi ještě pamatovali. Jsou zvyklí, že si všechno najdou, když potřebují. Takže nebazírujeme třeba na jménech umělců. Jde nám spíš o to, aby pochopili o čem jednotlivá doba, epocha nebo umělecký směr byly. Aby je rozeznali v jejich nejtypičtějších znacích, aby poznali gotiku, renesanci, baroko, rozeznali kubismus, expresionismus. Už není čas na to, věnovat se jménům.

Situace na středních školách často vypadá jako povinně trávený čas s výtvarnými technikami a donekonečna ztvárňovanými ověřenými tématy.

Některým školám tenhle přístup vyhovuje, není to pro ně nijak riskantní. Pak opravdu vznikají bezobsažné, pouze esteticky motivované práce a výstupy. Tam pak není žádný posun. Záleží nejen na pedagogovi, ale i na škole- jakého pedagoga si vybere, co od něho očekává. Jestli si vedení školy vybírá osvícené pedagogy, třeba i umělce nebo někoho kdo se bojí, aby někoho neurazil, nechce konflikt, vše dělá proto aby to bylo „bezpečné“.

Co by bylo třeba udělat, aby studenti i s takto prestižní školy měli v budoucnu zájem o kulturu, o výtvarné umění? Aby navštěvovali galerie, zajímali se i o současné umění?

Já si myslím, že víc hodin výtvarky by vážně neškodilo. Nejde o to, že to ráda dělám, připadá mi to logické. Je to prostor pro rozvíjení myšlení. Ostatní předměty jsou hodně exaktní, jde často o jasně definovaný proces. Umění je i jakási vizuální filosofie, a porozumět tomu skrze sebe, na to je potřeba mít čas.

Ještě před časem se objevovali tendence obor výtvarný výchova spojit s dalšími „výchovami“ do jednoho předmětu. Což by mimo jiné znamenalo ubrat další hodiny a celé téma zjednodušit.

Mě to v době tak silné vizuální kultury, ve které žijeme, připadá nepochopitelné. Studenti potřebu výtvarně pracovat jednoznačně mají. Všichni každý den, nějakým způsobem, vnímají vizuální informace a je to pro ně také běžná možnost, jak se vyjadřovat. Výtvarnou výchovu vnímám taky z osobně – terapeutického hlediska jako hrozně důležitý předmět. Je tam čas na komunikaci, čas pro výchovu a vlastně i pro hledání sama sebe. To v jiných předmětech v tak svobodné formě není. Přemýšlení v obrazech je pro člověka přirozené. A je úplně jedno, jestli se stanou jednou umělci, nebo ne.

Absolvovala jsi pražskou Akademii výtvarných umění. Věnovala ses vlastní tvorbě. Proč jsi se vlastně rozhodla učit?

Učit v Čechách to není zrovna způsob jak vyřešit svoji finanční situaci. Takže to nebyl tenhle důvod. Dostala jsem se k tomu přirozeně, dělala jsem workshopy v galeriích. A i to moje umění se vždycky motalo kolem lidí, práce s lidmi. Takže to spíš byla cesta, která mě postupně dovedla k cíli. A tím je pedagogika, nebo možná „autorská pedagogika“. Umění i vyučování je živá záležitost a to mě zajímá. Našla jsem se v tom, to jsem teď já. Dokonce to nemám ani tak, že když jdu do práce tak, jdu „do práce“.

Jak vnímáš svoje studenty? Stali se nakonec partnery v nastoleném dialogu, rozumíte si?

Ano, jsou to partneři. Jistě, nejsou všichni stejně zapálený, ale rozumíme si, i výsledky máme. Nezáleží mi ani na tom jestli umí nebo neumí kreslit. Chci, aby dokázali překročit svůj stín a aby je to nějakým způsobem obohatilo. To je proč to dělám.

(publikováno na artalk.cz, 2015)

12 < 16

Nebudeme ustupovat z tvrdého kurzu – tvrdých bezpečnostních prověrek lidí, kteří by sem měli přijít. Zatím jsme jich za celou dobu projektu přijali dvanáct a já odmítám z těch přísných bezpečnostních opatření, která jsme přijali, ustoupit“ říká v jakémsi rozhovoru ministr Chovanec, jehož názor reprezentuje většinové stanovisko naší vlády.

Srovnávat probíhající uprchlickou krizi (a způsob, jak se s ní u nás vypořádáváme) se stavem současného výtvarného umění může působit jako lehce „přitažené za vlasy“. Přesto se podobné srovnání nabízí, především kvůli ostré hranici, která odděluje zastánce a odpůrce obou táborů.

Šestnáctiletá Dorothea, studentka prestižního pražského gymnázia, společně se svojí o dva roky mladší sestrou vystavily minulý měsíc ve stálé sbírce Moravské galerie umělecký projekt na téma Hranice, který vznikl v rámci mezinárodní studentské soutěže Máš umělecké střevo? Jejich práce (a stejně tak studentů ze Slovenska či Maďarska) se na několik týdnů ocitli mezi historickými olejomalbami nebo dřevěnými plastikami svatých. Sestry ve své práci zachycují (za pomocí kreseb, fotografií a malých objektů) cestu zbloudilého cizince, který vstupuje na neznámé území. Aby se v něm zorientoval, má k dispozici krabičku poslední záchrany, kápezetku. V ní je mapa území, kterým bude procházet, je tam i jakýsi návod, jak se v tomto prostředí pohybovat – třeba jak reagovat na zvyky a chování lidí, které potká. V krabičce najde i různé předměty a pomůcky – i ty se mu budou pravděpodobně hodit. Vše je vytvořené za pomoci stylizovaných obrazů, komiksového vyprávění a jednoduchých znaků, nejčastějších prvků dnešní vizuální komunikace. Mimochodem – ani jeden z desítek studentských projektů v rámci soutěže nenesl stopy podpory „tvrdého kurzu“, jak o něm mluví zmíněný ministr. Naopak.

Překračování hranic je paradoxním tématem dneška. Na jednu stranu dochází každý den k jejich reálnému posouvání, na druhou stavíme ploty a zdi na nedávno zbořených (a historicky překonaných) hranicích mezi státy. Výtvarné umění může sloužit jako dokonalý symbol tohoto „podvojného“ uvažování: tradiční pojetí, které dlouhodobě nedokáže překročit zažité stereotypy a komplikovanější, máločím omezený svět internetu, bezbřehé sdílení informací, kombinování technologií, které naopak tak přesně reprezentuje současné umění. Třeba právě výstava studentů v tradičně uspořádaném galerijním prostoru a s video projekcí mezi historickými díly dokazuje, jak snadné je podobně vystavěné hranice probořit.

„Obrazy“ rychle zaplňují prostor a nahrazují tradiční „slova“. Výtvarné umění, jeho historie i současnost mohou prokazatelně pomoci v orientaci v dnešním světě. Dokonce bych řekl, že díky své multidisciplinaritě lépe, než ostatní obory. „V prváku máme v prvním pololetí čtvrt roku výtvarku a pak čtvrt roku hudebku. Potom si musíme vybrat, kam budeme chtít chodit v příštím pololetí a taky ve druháku a ve třeťáku. Výtvarku máme v prváku dvě hodiny týdně, myslím, že ve druháku i ve třeťáku je to stejný“ popisuje současný stav výuky zmíněná studentka.

Studenti zcela samozřejmě propojují obraz (fotografie, video), psané slovo (vlastní texty, práce s internetem) s nejnovějšími technologiemi. Přesto, zcela nepochopitelně, zůstává zájem o tento typ vzdělávání na okraji našeho vzdělávacího systému. Přitom je jasné, že v době, kdy „obrazy“ a „vizuální spamy“ zaplňují většinu mediálního (i prostě každodenního) prostoru, je takováto gramotnost nutná pro získávání orientace: ta umožňuje, kromě jiného, bránit se nejrůznějším podobám zneužívání a (politické, mediální, marketingové) manipulaci. Třeba právě v období krize spojované s uprchlíky hrají „obrazy“, které většinová média nabízí, výraznou roli v rozhodování mnoha lidí, jak tuto situaci nahlížet.

Stejně jako jsou naši vrcholní politici omezení v chápání významu živé kultury a umění pro naši společnost, odráží se jejich zjednodušující způsob uvažování i v otázce uprchlické krize a jimi nabízených řešení. Abychom nebyli nespravedliví – politici prostě vychází vstříc názorům většiny naší veřejnosti a přiživují všeobecné obavy a strach. Bez „kápezetky“, mapy a také naší pomoci je člověk v nouzi často ztracený. Šestnáctiletá studentka, podobně jako většina jejích vrstevníků to vnímá. Naše země takovou pomoc nabídla dvanácti lidem.

(publikováno v A2, 2017)